První zápis v deníku – Potkali jsme modrou vážku

Píše se neděle 10.6. 2018 a já dělám úplně první zápis do našeho veřejného digitálního deníku. Pln trémy, ale i očekávání sepisuju první řádky, které uvidí i někdo jiný, než jen naše oči. Strašně moc rád bych viděl, že tyto řádky slouží jako inspirace a potěcha pro ostatní, kteří tyto řádky budou číst.

Bylo parné nedělní odpoledne a podle předpovědi počasí hlásí bouřky. Na Moravě ale přece neprší, takže se nemusíme bát. Po obědě vyrazíme, říkal jsem si. Chyba! Po obědě se zatáhlo a v dálce byly slyšet hromy. „Tak že bych se spletl“, říkal jsem si. „Že by nakonec i na Moravě jednou zapršelo? No už by mohlo, bylo docela sucho a hlavně vzduch byl strašně těžkej a nehejbal se“. Koukám na telefon co říká meteoradar a radar potvrdil, že bouřka už je blízko. Spadlo pár kapek, které ani nestihly pokrýt chodník a už bylo po dešti. „Cože?“ To je všechno“, problesklo mi hlavou. A opravu bylo. Bouřka se krásně stočila pryč a vzduch zůstal těžkej a hutnej a po dešti ani stopy.

Začali jsme si balit věci a tom se začalo znovu zatahovat. Chvíli jsme ještě počkali, ale říkali jsme si, že přeci u nás neprší a tak jsme se vydali vstříc dobrodružství. Už jsme po celém tom pracovník týdnu potřebovali načerpat novou energii. Kde jinde čerpat energii, než v přírodě. Asi nám je jedno jestli je to les, louka nebo hory. Hlavní je vypadnout z města a užívat si libých zvuků přírody. To je vždy nádhera.

Vydali jsme se dneska kolem řeky, podívat se na zbořené staré mlýny, které byly vystavěny kolem řeky. Za konkrétní cíl jsme si dali jeden z mlýnů. K našemu překvapení byla zřícenina mlýna celá opravená a uvnitř trosek bylo udělané krásné posezení. Rozhodli jsme se, že tady si odpočneme a načerpáme síly. Dali jsme si rychlou sváču, občerstvili se v tom parném dni a proběhli se se psem. Kousek vedle posezení byl splav a hned za ním uměle vytvořené koryto, které dříve sloužilo jako náhon.

Po chvíli relaxace jsem si všiml maličkaté tkaničky opalující se na kládě, která přehrazovala náhon, aby tam nešly nánosy dřeva. „Hele užovka“, ukazuju Klárce tu pomale se hejbací tkaničku. „Hlídej psa ať neuteče, já jdu pro foťák“, říkám Klárce a běžím k posezení, kde jsem měl batoh s foťákem. Naštěstí tkanička leží nehnutě a zatím se vyhřívá, ale pak vzala nohy na ramena a dala se na přesun.

Po chvilce pozorování u břehu splavu jsem si všiml krásně modrých vážek. Beru znovu foťák a točím. Nejdříve se nedaří, protože při každém sebemenším pohybu vážky hned letí pryč. Čupám si do trávy a ani se nehnu. Po chvilce kochání mířím na vážku a cvakám. Sice je daleko, ale jásám. „Mám ji“, volám na Klárku, šťastnej jak blecha, vypadalo to, že jsem vyhrál ve sportce. „Tak zkusím i video, třeba se mi podaří nějakou natočit“, říkám si … Po chvilce trápení to vypadá na dobrý výsledek. No posuďte samy.

Po odpočinku a „odlovení fotek“ se vydáváme zpět. Je čím dál větší a úmornější vedro. Pes se už sune jen protože musí a každou chvíli při té pomalé chůzi do kopce zastavujeme a pijeme. Pes pije taky. Vylezeme kopec a co to neslyšíme – hřmí. Koukám a bouřka se tentokrát žene přímo nám do zad. No co myslíte? Nezmokli jsme. U nás prostě neprší …

PS: Ta vážka kterou jsme viděli se jmenuje Motýlice obecná – Calopteryx virgo ( teda doufám 😀 ) a modrý je sameček.